Rituály a bohové...
Vzhledem k nesmírné elfské dlouhověkosti nejsou manželské svazky v této komunitě příliš obvyklé. Přesto existuje obřad „Arliendolenye“, který veřejně legalizuje svazek mezi oběma partnery a na tak dlouho, dokud dvojici vyhovuje a oboustranně se nevypoví. V elfí komunitě jsou daleko častější naprosto volné svazky, dokonce i děti narozené z takovýchto svazků jsou naprosto běžně přijímány a s láskou vychovávány oběma rodiči. Ovšem teprve po obřadu „Arliendolenye“ se stávají legálními dědici svých rodičů, jejichž majetek se také stává společným, s výjimkou některých mocných magických artefaktů vázaných na osobu svého nositele, ať již nabytých před obřadem či po něm. Je také obvyklé, že partneři upraví svá jména, ale není to podmínkou. Trvanlivost svazku „Arliendolenye“ se pohybuje kolem cca 500 let, pokud je jedním z partnerů osoba jiné rasy, končí většinou její smrtí. Z toho vyplývá, že většina elfů vyššího věku může mít za sebou i několik takovýchto svazků a není přitom považována za jakkoliv promiskuitní. Případy, kdy ovdovělý partner zemře žalem, jsou zcela raritní, ale nikoliv vyloučené. Svazek „Arliendolenye“ je pochopitelně možné i zrušit, ale je to považováno za dosti ponižující a neobvyklé, neboť jak již bylo řečeno, jsou volné svazky u elfů běžné a pokud již byly legalizovány není zvykem je předčasně rušit. Obřad „Arliendolenye“ se odehrává převážně v podvečerním čase, kdy se síly dne i noci mohou současně projevovat. Oba partneři, kteří si již před nějakou dobou vyměnili zásnubní prsteny, předstoupí před veřejné shromáždění. Nejbližší elfí příbuzní pak provedou obřad (je obvyklé, že se nejdříve představí, neboť složitost elfských rodokmenů je pověstná). On a ona si nejdříve vymění dary. Je běžné, že jeden z nich je vlastnoručně vypěstovaná a magicky přeměněná rostlina, ale nejsou vyloučeny ani vlastnoruční výrobky, do kterých vložil darující svůj um a případně i kouzla. Jedna z osob provádějících obřad pak vloží dvojici na hlavu věnce – muži z bodláku zaručujícího jeho mužnou sílu a ženě z jabloně, která je tradičně spojována s láskou, mateřstvím a dlouhověkostí. Druhá osoba v obřadu pak pronese zaklínání „Ngolienye“ a současně rozkrojí jablko. Poté co každý z partnerů polovinu sní, je obřad zpečetěn. Současně popijí lektvaru „Míruvoru“, který sladí jejich fyzické a psychické rozdíly.
Rozloučení svazku je možné provést tak, že jsou zásnubní prsteny veřejně roztaveny v přítomnosti minimálně dvou svědků za pronášení příslušných zaklínadel. I s ohledem na delikátnost této situace nenastávají žádné oslavy, ale všichni se v tichosti rozejdou.
Mýty a bohové
Od dávných dob, podobně jako většina ras Anaretu, měli elfové své vzory, své duchovní patrony k nimž se upínali jako k symbolům božství. Dle dávné legendy stvořil elfy Colrellon Larethian, když je nechal procitnout u jezera Cuiviénen. Od těch dob, i přes odtržení na klany, které si často navzájem zvolili odlišné způsoby života, tato božstva přetrvala v myslích elfů více či méně zakořeněna, a proto by každý z nás měl mít o této části elfské historie povědomí, přestože třeba již k této části „elfství“ nemusí mít tak silný vztah.
Již od rané historie má každý z elfů možnost si v dospívání zvolit jednoho z bohů jako svého osobního boha. Vybrat si má takového, který nejlépe odráží jeho zaměření, v takovém duchovním patronu by se měla odrážet elfova duše, měl by být jeho jakýmsi vyšším odrazem. Každému elfovi trvá výběr osobního boha různou dobu, jedinci, kteří si ještě nezvolili, jsou nazýváni „Muru“ (nerozmyšlení). Nejde však o žádné hanlivé označení, jak by si někteří mohli myslet. Elfové si totiž m,nohem více váží toho, když jedinec delší dobu bádá nad tím, co je pro něho to pravé, než neuvážených rozhodnutí, kvůli kterým může později dojít u jedince ke změně božstva. I to se však občas stává, pokud elf přestane věřit v sílu daného božstva, je lepší od něj upustit, neboť slepá víra nikam nevede.
Je velmi zvláštní, že u elfů nalezneme dobré, ale i špatné bohy a to především proto, že ještě nikdy se neobjevil případ kdy by elf uctíval některého ze špatných bohů. Tito bohové jsou zřejmě pozůstatkem z dávných dob, kdy temné bytosti vstoupili na svět spolu s elfy. Někteří bohové bývají uctíváni speciálními rituály, jiní jsou pouze jakýmsi obrazem toho, co existuje v našem světě. Elfové ovšem otázku bohů berou často velmi vážně.
Aerdrie Faenya (erdrie feňja) – bohyně vzduchu a počasí
Elfové každý měsíc obětují bohyni pár okvětních lístků, aby si jí tak opět i na další měsíc k sobě naklonili a přírodě se tak vyhnuly různé katastrofy spojené s větrem a počasím.
Patří jí motýl jako symbol lehkosti a proměnlivosti vzduchu. Je oděna v bledě modrých barvách pastelové křehkosti, jako mlžné letní ráno. Doprovází ji pestrobarevnost a jiskřivá krása duhy. Většinou s sebou nese džbánek na vodu z pálené hlíny. Duhový opál je její magickou zbraní i nadějným příslibem krásy.
Alcohtar (alkohtar) – bůh spravedlivého boje, chránící válečníky
Elfové si spravedlivého boje velmi cení a nikdy by nenapadli bezbranného, tento bůh je uctíván společně s Eilistraee v období, kdy se v elfím světě odehrávají šermířská a lučištnická klání.
Vždy má v ruce kopí, jako symbol vůle a odhodlání. Často se zjevuje na hřbetě koně, který svou různou barvou dává tušit momentální rozpoložení svého jezdce. Oděv vínově rudé barvy vyvolává vášeň, která však není živelná ani ničivá. Z květin je mu zasvěcen vlčí mák, výrazný a zářící. Granát svým pulzem připomíná jeho hrdé srdce, statečnost bojovníka.
Anghrarradh (angarardh) – bohyně jara, plodnosti, množení, moudrosti a obrany
Jaro je obdobím, kdy elfové zdokonalují své schopnosti a každoročně zde bývá ukončena jedna část jejich učení. Říká se, že děti elfů narozené na jaře, mají lepší myšlení a psychické cítění, narození každého nového příslušníka bývá vždy oslavováno, především písněmi věnovanými této bohyni.
Kráčí záplavou kvetoucího jahodníku, symbolu jara, v krásném, zeleném šatě jemných odstínů, jako první mladé lístky stromů. Kolem nohou se jí míhá rychlonohý zajíc, nositel plodných sil. Zdobí se s oblibou věncem květin, je to živá koruna moudrosti. Zdobena jiskřivě zeleným amazonitem.
Avachel – bůh humoru a potěšení, druh Erevana
Mezi ostatními rasami se dlouho říkalo, že jsou elfové „suchaři“, to ovšem není v žádném případě pravda, rádi se baví, ovšem nikoliv jako trpaslíci s džbánem v ruce, jejich humor je lehčí, ale pokud elf řekne již nějaký vtip, smějí se často opravdu všichni, někteří jedinci ovšem stále humor a potěšení berou jako ztrátu času a to i přes to, že ho mají spoustu. Tento bůh bývá nejčastěji oslavován na Nový rok, kdy se hrají veselé písně a elfové si navzájem povídají o tom, co za ten rok zažili.
Doprovází jej hbitá veverka různých barev, protože humor není nikdy jeden a tentýž. Rád se toulá vinicemi, réva nese plody pro velmi význačný nápoj, který ulehčuje mysli a povznáší duši, užívá-li se správně – víno. Roucho na něm plane sytou oranží, nespoutanou energií, kterou dodává vtip kalným dnům. Vždy u sebe nosí píšťalku, aby její zvuk zaplašil stíny ticha. I karneol, který tak rád nosí, rezonuje s tóny pískání.
Corellon Larethian (korelon laretian) - stvořitel elfů, neboli ten, který má všechno v rukách.
Je nejzáhadnějším z bohů, objevuje se v hustých lesích, kde rád vyhledává platan, pro jeho hluboký stín, značící klid a rozjímání. Je-li šero dosti temné, putuje s ním sova, moudrý a neslyšný dravec. Skrývá se v záplavě bělosti, čistota a pokora mu náleží jako projev úcty k němu, neboť ctít jej znamená ctít sám život. Při svých cestách se opírá o hůl s rubínem nahoře – to pro krev, kterou prolil, svou vlastní vůlí ze svých žil pro zrození elfů.
Eilistraee (ejlistré) – bohyně zpěvu, krásy, tance, lovu, měsíčního světla, šermířského umění a patronka dobrých elfů.
Této bohyni je věnováno celé letní období, kde se nachází nejvíce elfských svátků, od dnů, které jsou celé věnovány zpěvu a tanci až po lovení přebytečné zvěře a šermířské klání, kterých se v posledních stoletích mohou účastnit i lidé, na důkaz jejich rovnocennosti.
Prochází lesy, s laní po boku, krásná lovkyně protančí celý den. Meč je její zbraní, symbol pravdy a práva. S liliemi ve vlasech, zlatavě se lesknoucí tunika, věčně připravena ke zpěvu, při kterém se sama doprovází hrou na harfu. Zlatý pyrit připomíná odlesk její výzbroje.
Fenmarel Mestarine – je uctíván těmi elfy, kteří zavrhli tradice, patron iluzionistů.
Někteří by ho nejraději zavrhli do sekce temných bohů, neboť elf, který nectí tradice, nectí ani elfský rod jako takový.
Omamný durman skrývá ve svém dýmu jeho příchody. Tiché syčení hada, který se mu plazí u nohou varuje a zároveň láká. Dlouhý, temně fialový plášť dovedně tají podstatu i mnohé podoby, které na sebe umí brát. Ametyst pozvedá iluze na šalebné záblesky fantazie.
Hanali Celanil (hanali kelanil) – bohyně romantiky a krásy, patronka milenců.
Pokud se do sebe zamilují elfka s elfem, jejich psaní vždy na konci nesou i jméno této bohyně. Doufají tak, že jejich láska bude věčná a neztratí se jen tak mezi řádky.
Dlaní skrývá pod záhyby červánkového šatu růži, trny i hebký květ. Hrou na loutnu lákává holubice do své blízkosti, poselkyně něžných vyznání. Růženín přijímá jako zástavu citu i projev slibu trvání vztahu.
Hlubinný Sashelas (sašelas) – bůh moří.
Než se každý elf vydá na moře, je zvykem, že mu obětuje vlastnoručně vyrobenou zmenšeninu své lodi, poté může v pokoji vyplout s tím, že od nyní je v rukou Sashelase, který bdí nad jeho lodí i její posádkou.
Jedoucí na delfínu mořskými vlnami, sasanky kolem pasu, lepkavá nádhera stahuje královsky modrý háv, zdobený perlami. Akvamarín na hrdle zesiluje šumění moře.
Khalreshaar (kalrešár) – bohyně divočiny, patronka rangerů a půlelfů, služebnice Rillifaneho.
Tuto bohyni si nejčastěji vybírají půlelfové, kteří žijí s elfy a řídí se jejich zvyky.
Znělý hlas husic sněžných ji volává, když se prochází kapradinovým porostem, sladěna s okolím tmavou zelení, za pasem dýku. Malachit jí dodává sílu i nebezpečnost.
Labelas Enoreth – bůh času a dlouhověkosti.
Podle elfů právě tento bůh může za to, že jsou tak dlouhověcí, proto je každoročně vybírán jeden strom, jenž je jmenován zástupcem Labelase, a ti nejstarší si poté k němu chodí odpočinout, aby získali sílu i na nadcházející dny.
Spojen se silou a majestátností dubu, s krkavcem na rameni, zahalen v lesknoucí se perleti zdánlivé pomíjivosti a nestálosti. Nikdy mu nechybí přesýpací hodiny, vládne jimi a určuje rychlost času. Diamantový třpyt jej láká a oslovuje.
Rillifane Rallathil (rilifane ralatil) – bůh divočiny a patron divokých elfů.
V prvních dnech, kdy začíná podzim, si všichni elfové dokazují, že mohou i oni, stejně jako jejich pradávní předci, žít stále v přírodě a tak na důkaz bohu Rallathilovi žijí po čtyři dny v přírodě a živí se tím, co tam naleznou, tento obřad plní ovšem pouze mužské pohlaví.
Předchází jej pochrochtávání divokého prasete, ostražitého zvěda jeho cest. S kuší na rameni se prochází hájem sosen, skryt kaštanově hnědým přehozem, obratný a odvážný poutník v divočině. Nefrit mu pomáhá neztratit sílu na dlouhých cestách.
Sehanine – bohyně měsíce.
Říká se, že vždy, když dochází k zatmění měsíce, tato bohyně umírá, aby se na jeho odhalení opět zrodila, v tento den elfové nejčastěji hrají písně noci, tedy ty, u kterých nezaslechnete elfský hlas, ale pouze jejich nástroje.
Stříbrný paprsek zjevuje její přítomnost, šat barví svou září za zvuku jemných zvonků a vlčího vytí. Mezi tůjemi křepkým krokem kráčí bohyně měsíce, zpovědnice zoufalých a lampa nočních stezek. Měsíční kámen je jejím oltářem i obětí.
Shevarash (ševaraš) – bůh pomsty a nenávisti k temným elfům.
I když jsou elfové po většinu času vlídní, jsou to přeci jen bytosti s city, jaké mají i ostatní, proto se občas najde elf, který se pro tohoto boha rozhodne, nejčastěji byla mu uštědřena nějaká velká křivda.
Mezi jalovci míhá se jeho postava jako zjevení, prchavý a nebezpečný rudý záblesk šatu střídá číhavé plížení šakala, jeho průvodce. Sekerou se ohání mrštně a nevyzpytatelně…onyxové ostří zraňuje více nežli kov.
Solonor Thelandira – elfí bůh lovu a lučištníků.
Elfové loví zvířata, jen pokud je jich v lesích dostatek a neohrozí to tak jejich druh, u elfů není ovšem nic neobvyklého zúčastňovat se každý měsíc jejich lučištnického klání ve jménu Thelandira.
Šlachovitý jelen jej nese s lehkostí a grácií, luk ze dřeva tisu na rameni dává tušit zručného střelce. Žlutavý oděv nádherně kontrastuje se zelení lesa, povzbudí na duchu a zlepšuje náladu. Možná i proto se elfové tak rádi potulují v lesích…doufají, že při potulkách naleznou žlutý jaspis, který zůstává ve stopách tohoto božstva.
Zandilar – bohyně lásky a fyzického potěšení.
Bohyně určená až pro dospělou populaci.
Nachem planoucí roucho smáčí voda jezer a řek, kde labutě, její věrné družky, s malými klíčky na hrdlech a sněžnou bělostí peří lákají do tenat ty, jež touží po láskyplné vášni. Vlas voní lékořicí a omamuje smysly. Alexandrit zasazen do jejích šperků probouzí dravost citů.
Temní bohové, nebývají pro ně žádné zvláštní obřady ani uctívání.
Erevan Ilesere – bůh změny a elfích zlodějů
Ghaunadaur – bůh slizu a rebelů
Kiaransalee – bohyně nemrtvých a pomsty
Lolth, Megwandyr – pavoučí bohyně zla a chaosu, uctívaná většinou temných elfů.
Selvetarm – patron temných válečníků
Vhaeraun – bůh temných elfů a zlodějů.
Zdroj : Knihovna Institutu Pentagramus